Vítejte na pisálkoveckém blogu.

Stěžejní část blogu je věnována psanému seriálu o českém superhrdinovi Secmenovi.
Při čekání na další díl si můžete přečíst i další texty z pisálkovecké dílny.

Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu (komentář).






Další díl Secmena vyjde 12.9.2017


Secman: český superhrdina díl 2. (Procitnutí)

12. září 2017 v 19:13 | Vafi |  Secman
Všude byla stále tma. Jediné co se změnilo byla pronikavá bolest v hlavě. Pomalu jsem rozlepil oční víčka a zahlédl ostrý paprsek světla. Následovala další vlna bolestivé agonie, která mě přiměla oči opět pevně semknout. Zavrtěl jsem se a pochopil, že ležím na něčem měkkém.
"Pohnul se, Dane on se pohnul"
Byl to povědomý ženský hlas. A to jméno. Dan? To je přece….
"Bene! Slyšíš nás? Jsi tu s námi?" Znělo to naléhavě a prosebně. Skousl jsem si spodní ret a i přes neutuchající bolest jsem zamžoural do řezavého světla. Bolest v hlavě nepřestávala, ale dalo se to vydržet.
"Bene slyšíš? Je to v pořádku. Jsi v nemocnici!"
"Na to nemusím bejt Einstein, abych poznal nemocnici" Odvětil jsem pomalu.
"Je to dobrý, ani taková šlupka mu ty jeho blbý kecy z hlavy nevytloukla." Řekl můj otec a posadil se na židli po mé pravici. Vedle něj seděla má uzardělá matka a u nohou postele seděl na vozíku můj starší bratr, který měl na obličeji několik náplastí.
"Co se ti to stalo s ksichtem?" Zeptal jsem se ho s pokusem o úsměv.
Bratr se na mě podíval se zvláštním výrazem, ale pak se krátce usmál.
"Tom je v pořádku" začla máma. "Má jen pár oděrek a naraženou ruku, ale bude to v pořádku, muse….."
Přestal jsem vnímat. Co se to děje? Několikrát jsem zamrkal, ale nepomohlo to.
"Sanitka přijela až za 10 minut, taky tam přijeli…."
Dělo se to pořád. Bylo to jako bych.... Jako bych znal každé slovo, které moje matka pronese, o chviličku dříve než jej uslyším a než se její rty pohnuly. Hlava mě z toho rozbolela ještě víc a já znovu zavřel oči. Někde v dálce jsem zaslechl: "Bene? Co je? Dane jdi pro sestru!" ale to už jsem opět nevěděl nic.

Když jsem přišel znovu k sobě, bolest v hlavě byla menší než jsem si pamatoval a tak jsem s hlubokým nádechem otevřel oči. V místnosti byla tma. Skrze žaluzie prosvítaly pouze tenké paprsky venkovní lampy. Pokusil jsem se opřít o lokty a posadit se. Náhle se ze tmy zjevila něčí ruka. Věděl jsem že se to stane, ale přesto jsem se lekl a ucítil bolest ve svalech po celém těle. Ruka sáhla za mou hlavu pro polštář a to už tam byla i druhá ruka, která mi pomáhala se posadit. Také tohle jsem věděl, protože jsem to před malinkou chviličkou viděl někde na pozadí mé mysli, jako koneckonců všechno. Věděl jsem že mě za vteřinu možná dvě zapulzuje v hlavě nebo že se člověk, který mi pomáhal posadit se zhluboka nadechne.
"Kdo je to?" zeptal jsem se ospale.
"Já" řekl Tom a prostrčil si vozík blíže k mé posteli, takže jej nyní osvětlovalo slabé žlutavé světlo.
"Jak se cítíš? Máma málem dostala hysterický záchvat když jsi znovu omdlel, byl jsi mimo 3 dny. Bolí tě hlava?"
"Strašně, ale...."
"Ale?"
Zavrtěl jsem se na posteli a snažil se soustředit. Musím to nějak vytěsnit. Pohled na mé soustředěním svraštěné obočí očividně pobavilo, protože se smíchem podotknul: "Jestli potřebuješ na záchod je támhle."
"Moc vtipný"
"Tak povídej, co se děje?
"Já... vidím... věci."
"No to je asi dobře ne?"
Podíval jsem se na svého bratra v jeho očích již po pobavení nebylo ani stopy. Zhluboka jsem se nadechl.
"Jenže já je vidím... slyším je... dokonce je i cítím.... ještě dřív než se stanou."
"Nechápu..."
Zavrtěl jsem se na posteli, zhluboka se nadechl a začal znovu: "Znáš ten pocit, když třeba z ničeho nic někdo něco řekne nebo se něco stane a ty si potom říkáš: "to už jsem někde viděl". "Jako bys to prožil znovu?"
Bratr chvíli zaváhal, ale pak přikývl.
"Tohle je podobné, ale mám to pořád... Dokonce i teď jsem o vteřinku dříve věděl že přikývneš, ještě než jsi přikývl." Můj hlas zněl chraplavě.
Můj bratr na mě mlčky hleděl s neurčitým pohledem. Několikrát se mu pootevřela ústa, ale pak se zase němě zavřela. Vždy, když se znovu zavřela zalila mě vlna úlevy. Bál jsem se totiž co by z nich mohlo zaznít. Smích, nepochopení, zavolání doktora. Ačkoliv máme s bratrem smysl pro humor, nyní jsem nepotřeboval poslouchat sarkastické poznámky nebo snahu mého bratra celou tu věc zlehčit. Potřeboval jsem.... Ani vlastně nevím, co od něj potřebuju, pomyslel jsem si.
Pak se ale v očích mého bratra něco změnilo. Ten pohled jsem znal. Tvářil se tak vždy když na něco kápnul. Otevřel ústa a řekl: "Dobře".
Náhle rychle a bez varování zvedl pravou ruku ve snaze uhodit mě do tváře. Jenže já věděl, že to udělá ještě před tím než rukou vůbec pohnul. Před vteřinkou možná dvěma jsem totiž viděl a cítil jak mě hřbet bratrovo ruky štípá do obličeje. Moje pravá ruka tedy zastavila tu jeho takřka ihned poté co se vůbec pohnula.
"Co to do prdele...." začal jsem svíraje stále bratrovu ruku.
"Co já do prdele? Co ty do prdele? To si jako nějakej podělanej rytíř jedi nebo co?"
"Uklidni se! Ticho! Nebo přijde sestra!"
Můj bratr, ale hlasitě pokračoval: "Ty vole já myslel, že si ze mě děláš prdel ale tohle....
"Já vím! Já vím! Já vím! Tak co myslíš? Čím to může být? Je to prostě protože to byla taková řacha do hlavy nebo proč se mi to děje? Mám to říct doktorovi? Nebo co mám dělat? Všichni si budou myslet že jsem magor!"

Můj bratr působil roztěkaně, ale já potřeboval aby se uklidnil. Potřeboval jsem jeho znalosti a zdraví rozum. "Tome můžeš se soustředit? Tak můžeš mi pomoct?"
Podíval se na mě, zhluboka se nadechl a přikývl, pak upřel pohled někam ke stropu.
"Dobře takže kde začít. Tak za prvé to že to není normální je jasné nám oběma. Normální by byla možná ztráta paměti, ale o tomhle jsem nikdy neslyšel. Zda-li to má spojitost s tou ranou do hlavy nevím, každopádně vše ukáže čas, tohle" a ukázal mi na čelo.... "vidění nebo jak tomu budeme říkat může být vážně pouze chvilková záležitost. Nejspíš to odezní samo a pokud ne tak...."
"Tak co?"
"Tak ti to nejspíš zůstane....
"Cože? A co doktor?" Vyhrkl jsem.
"Ne! Doktor s tím nic nenadělá, akorát by do tebe nacpal další léky a navíc by se mi vážně hodilo, aby se kolem toho celého nedělal žádný velký poprask. Už takhle se nás, tedy mě a taťky vyptávali novináři a lidí z vlády.
"No tak promiň, že musíš odpovídat na otázky novinářům, zatímco já tady ležím s rozbitou palicí od ….Co to vlastně bylo? Asteroid?" zeptal jsem se podrážděně.

Bratr se opět zhluboka nadechl. "Meteorit! Asteroid to je, když je ve vesmíru, už jsem ti to vysvětloval několikrát."
"To je fuk, takže prostě nějakej vesmírnej šutr..."
No šutrem bych to úplně nenazval, ale právě o to jde. Potřebuji, aby se o to veřejnost přestala zajímat. Rodiče mediím řekli, že žádné rozhovory poskytovat nebudeme. Navíc proběhl ve Francii další teroristický útok, tak to vypadá, že je to snad pustí a s trochou štěstí se ta zpráva někde ztratí.
"Proč? Proč potřebuješ aby se to zametlo?" zeptal jsem se nechápavě.
Za dveřmi jsem zaslechl hlasy, které zesilovaly, tím jak se postupně přibližovaly.
Bratr je musel slyšet také protože se na křesle otočil, a pak se rychle vrátil pohledem zpátky ke mně.
"Vše ti vysvětlím až budeš doma! Nikomu o ničem nic neříkej a snaž se, ať tě co nejrychleji pustí domů. Ta hlava bude lepší uvidíš"

To už se otevíraly dveře a do pokoje vešla sestra. Můj bratr se otočil i s kolečkovým křeslem a začal se odrážet směrem ke dveřím, nechaje mě tam ležet s nechápavým výrazem plným otázek s upovídanou sestřičkou.

"Ale dobrý den pane Bemere. Konečně jste vzhůru....

-------Další díl snad brzy--------
 

Zápisník frustrovaného zahrádkáře (část 2.)

7. září 2017 v 19:30 | Vafi |  Ostatní
Červen 2016

Konečně je v práci volněji a já se zúčastňuji několika brigád. Zahrádkáři se na návrh pana Pytlíka shodli, že udělají nový plot po obvodu zahrádkářské kolonie Šmoulov 2. V praxi to znamená, že se zahrádkářům postaví část plotu a to ze společných peněz. Někomu se postaví 1/4 celkového oplocení, rohovým zahrádkám 2/4 apod. Zřejmě nikoho nepřekvapí, že takovou zahrádku u kraje vlastní také pan předseda Pytlík. Té mojí se to samozřejmě netýká. A tak pomáhám stavět plot. Když kolem 14:00 děláme plot u jednoho kolegy zahrádkáře vidím, že ten kterému se zrovna ten plot staví, leží v houpací síti a čte si časopis. Kolegu moc dobře neznám, ale zdá se mi že do kapsy nebude mít zrovna hluboko. Tak na něj volám "Hej, děláme ti tady plot nechceš se zúčastnit?". Líně sklopí časopis a zvolá " Já jsem zaplatil 4 kiliány za mě a za manželku, takže se brigády účastnit nemusím a navíc jsem se o žádnej plot neprosil." S vykulenýma očima nevěřícně kroutím hlavou nad tímto projevem kokotismu, jehož jsem byl právě svědkem, ale když už jsem si myslel, že to horší snad být nemůže ještě doplnil. " Jo a Karle, nemohla by mi tu tvoje paní upravit tady tu díru v tom vnitřním plotě? Když to dělala posledně nezbyl jí prý drát a teď jsou tam moc velký oka."
To byla poslední kapka. Mlčky zahazuju lopatu. Divícímu se Pytlíkovi dávám padesáti korunu za to, že jsme s manželkou nevydrželi až dokonce, beru starou za ruku a kvapně odcházíme.

Červenec 2016
Kopu díru. Z práce si beru plechový 200 litrový sud a vkládám jej do díry. Do sudu pravidelně močím a vylejvám špinavou vodu od nádobí.
Jednoho dne vidím u sousedky, se kterou se známe již dlouho a máme s ní dobré vztahy, jak se její děti koupou a hašteří v bazénu. Protože je sobota a je 16:30, jdu k plotu a jen tak z legrace nadhazuji, že by ty děcka neměli řvát, že je už půl hodiny po večerce. Místo zábavného a možná i laškovného rozhovoru se sousedkou málem schytávám facáka. Co si to vůbec dovoluju zakazovat dětem, aby se koupaly a že zavolá svýho starýho a ten už mi prý ukáže.
Snažím se vysvětlit, že jsem to myslel z legrace a narážel jsem na nesmyslnost Pytlíkova řádu.
Brzy se k nám sbíhají ostatní sousedé. Když nikdo neposlouchá co říkám, vytahuji na pana Pytlíka fakt, že minulou sobotu měli na jeho zahradě mejdan a vyřvávali tam do tří do rána. Na to je mi argumentováno, že měl brouček přece narozeniny a že snad ani nejsem člověk.
S touto větou v uších odcházím a přemýšlím jestli náhodou snad nemají pravdu. Nechápavě vyhlížející manželce přikazuji, že do toho posranýho sudu bude chcát taky. Sám sedám do auta a jedu si koupit malé čerpadýlko.

Srpen 2016

Je neděle a já vidím a slyším Pytlíka jak něco vrtá. Okamžitě přiskakuji k malému plůtku a ptám se co to tu vyvádí, vždyť je přeci neděle. Na to je mi odpovězeno, že přerušovaně se to může. Prý jen 5 minut něco vyvrtá a pak je zase půl hodiny klid.
Odcházím do chatky a spěšně vytahuji sekačku a se slastným pocitem ji zapínám. Nastavuji si stopky na 5 minut a běžím si otevřít lahváče. Po 5 minutách sekačku vypínám a po půl hodině opět zapínám. Takto se vydržím bavit až do 19:00 zcela nasycen tím opojným pocitem zadostiučinění. Tím ovšem nekončím. V 01:00, když všichni spí vycházím ven a strkám hadici od nově zakoupeného čerpadýlka do sudu, který jsem již 3 týdny poctivě plnil a druhou hadici prostrkuji skrz plůtek k Pytlíkově sklepnímu oknu a pouštím na 15 minut čerpadlo.
Druhý den k mému údivu Pytlík nic neříká. Volám do práce a beru si na pondělí dovolenou. Z neděle na pondělí v 01:00 celou akci opakuji. Druhý den se konečně dočkám. Pytlík mi sděluje, že je to divný, ale že má ve sklepě vodu i přesto, že v noci neprší. Na to mu bezděčně odpovídám:" To je fakt divný, ale to asi bude tím jílovitým podložím co tu je a taky nezapomeň na ty posuny těch litosferickejch desek a prostě to asi pracuje ta půda víš jak". Zdá se, že ho mé vysvětlení uspokojilo ale zadumaně dodává: "Hmm hmm, ale proč to do prdele tak strašně smrdí...."


Květen 2017

Začínám chápat jaké oblasti se týká Pytlíkova invalidita, protože se stále podivuje nad tím, že má vodu ve sklepě bez ohledu na počasí a stále si ještě nepovšiml, že ji tam má pokud jsem na zahradě také. V květnu máme v práci znovu frmol a chodím do práce znovu také v sobotu. Navíc si bereme hypotéku na rekonstrukci bytu. Opět nestíhám povinné brigády, ale tentokrát nemáme peníze nazbyt, protože k tomu všemu jde kluk do Prahy na vysokou. A tak se jednoho krásného dne třemi pivy dodám kuráže a ptám se předsedy Pytlíka: "Co se bude dít, když ty pokuty nezaplatím? Je to můj pozemek a moje chata a taky jsem se neprosil o členství v žádným podělaným zahrádkářským svazu!". Pytlík si mě změří nepřívětivým pohledem a a stroze odpovídá: "Odpojím ti vodu."a odešel.
Pochopil jsem, že tím náš rozhovor skončil.

Červenec 2017

Neteče nám voda. Uvažuji o vlastím vrtu, ale s manželkou se shodujeme, že na to už nemáme dost sil.

Srpen 2017

Dávám inzerát na prodej chatky v zahrádkářské kolonii Šmoulov. Do popisu píšu: "Zánovní chatka v malebné lokalitě s milými a chápavými sousedy a s všudypřítomným a všetečným panem předsedou.
PS: Nutno nechat si zapojit vodu.

Zápisník frustrovaného zahrádkáře (část 1.)

6. září 2017 v 15:50 | Vafi |  Ostatní
Zápisník frustrovaného zahrádkáře


Tento příběh je inspirován skutečnými událostmi. Místa, jména a názvy jsou však smyšlené.

Je mi 52 let a již 30 let vlastním zahrádku s malou chatičkou v Jižních Čechách v zahrádkářské kolonii Šmoulov. Má zahrádka je situovaná uprostřed a tudíž jsem obklopen ze 4 stran sousedy.

Červen 2014
Umírá jeden z mých sousedů a jeho zahrádka se prodává. Kupuje ji Brouk Pytlík. Vypadá mile. S každým se zdraví a hned se zapovídá. S manželkou se dozvídáme že je mu 50 let, a že je v invalidním důchodu. Proti své vůli se dozvídám také to, že jeho manželka nedávno zemřela a proto si pořídil zahrádku, protože ji vždycky chtěla, ale nemohli si ji dovolit. Jeho životní příběh brzy putuje celou kolonií.
Nikdo kromě mě se nepozastavuje nad tím, jak člověk v invalidním důchodu přijde k tak vysportované a svalnaté postavě.

Srpen 2014
Brouk Pytlík kandiduje na předsedu našeho zahrádkářského svazu. Pouze já a pár dalších zahrádkářů jsme proti s argumentem, že by tuto úlohu měl převzít někdo, kdo je tu již delší dobu. Náš argument nikdo nebere na zřetel a většina zahrádkářů, omráčena kouzlem pana Pytlíka, který srší po smrti své manželky elánem a energií se staví proti nám. Na konci srpna je tedy Brouk Pytlík zvolen novým předsedou našeho zahrádkářského svazu.

Duben 2015
Náš čerstvě zvolený předseda podporovaný svým nově nabytým stádem oveček oprašuje starý zahrádkářský řád, novelizuje, opravuje a začíná striktně vymáhat jeho plnění. Součástí tohoto řádu je mimo jiné:
  • Zákaz jakékoliv hlučné činnosti (např. sekání trávy, řezání dřeva, vrtání apod.) a také hlasitých verbálních projevů v neděli. Totéž platí také pro soboty po 16:00.
  • Zavedení povinných brigád, které se konají dle potřeby a jsou situovány na sobotu. V případě, že se osoba nezúčastní brigády hradí pokutu ve výši 200 Kč za osobu.

Červen 2015

Začínám uvažovat nad tím, jak hlubokou jámu bych musel vykopat, aby se do ní předseda Pytlík vešel. V práci máme frmol, a abych si praci udrzel chodím do práce také v sobotu. Nemám proto kdy posekat trávník a udělat potřebné úpravy na chatce. Když se pokouším vysvětlit svou situaci sousedům a panu Pytlíkovi, zdá se že jsem pochopen. Protože všichni pokyvují hlavou se soucitnými výrazy ve tváři. Když pak ale postupně jeden po druhém se slovy: "To je blbý no" odcházejí, vracím se ke své zahrádce s rozporuplnými pocity. Přece když jsem jim řekl tolik logických argumentů,a tvářili se tak chápavě, pak to muselo znamenat souhlas. Příští neděli tedy zapínám v 10:00 sekačku. To už snad nikdo nespí, a zároveň nikoho nebudu rušit u oběda, říkám si. V 10:02 vybíhá ze své chatky Pytlík v pruhovaných trenýrkách a bílém tílku. Mává nějakým papírem v pravé ruce zatímco tou levou divoce gestikuluje, abych ten krám vypnul.
Nechápavě kroutím hlavou a vypínám sekačku. Sotva ji vypnu, už mi vehementně strká zahrádkářský řád pod nos. Poté co mě vyhuboval za kravál a nařknul z přízně s Forrestem Gumpem (protože zřejmě taky neumím moc dobře číst) nakonec ještě dodává, ať mu nezapomenu dát těch 800 Kč, protože jsem se s manželkou nezúčastnil dvou brigád. Jsem flegmatik a tak s velkým sebezapřením přikývnu a odcházím uklidit sekačku.

Červenec 2015
Celý červen jezdím každý všední den po práci na zahradu, která je od mého bytu vzdálená cca 15 km, abych na ní dokončil potřebné úpravy a posekal trávník. Domů se vracím kolem 21:00 totálně vyčerpán. Protože stále pracuji také o sobotách, posílám svoji starou v sobotu na zahrádku, aby si tam stoupla k ostatním ženským s hráběmi a zúčastnila se tak brigády, abychom platily pouze 200 Kč za mou nepřítomnost.

Srpen 2015
Zahrádkářská kolonie Šmoulov se dělí na 2 části. Na Šmoulov 1 (cca 80 zahrádek) a Šmoulov 2 (cca 30 zahrádek a jejímž členem jsem také já). Protože Šmoulov 2 vznikl více méně nově z důvodu rozšiřování zahrádkářské osady, je závislý na zdroji vody od Šmoulov 1.

Pytlík na schůzi vede 30-ti minutovou přednášku o tom, jak s námi chce Šmoulov 1 vyjebat, protože po nás chce zaplatit nějakou opravu těsnění. Jeden z jeho argumentů je ten, že my jim přece žádné těsnění nezničili a že jim za vodu pravidelně platíme. Když se rozhlížím kolem sebe a vidím své zaujaté a rozhořčené sousedy a kolegy zahrádkáře a pak pohlédnu na horlivě gestikulujícího a emocionálně se projevujícího pana Pytlíka, začínám chápat jak se Hitlerovi podařilo zblbnout německé obyvatelstvo. Když Pytlík domluvil, zvedl jsem ruku a zeptal se, zda-li se mohu podívat na tu fakturu, kterou nám Šmoulov 1 vystavil. Předseda Pytlík si mě změřil strach nahánějícím pohledem, ale nakonec mi fakturu předává. Poté co se zadívám na číslo, začnu se smát. Vytahuji telefon a zadávám čísla do kalkulačky. "Co ti na tom přijde k smíchu?" Ptá se mě Pytlík. "Tohle" řeknu a ukazuji mu display, na kterém byl výsledek 7,50. "A co jako?" "No, že když se na to těsnění složíme, tak nás to vyjde přesně na 7,50 Kč na jednu zahrádku." Koukal jsem na něho a viděl jak začíná pomalu rudnout. Po chvíli ticha mi vytrhává papír z ruky a zahájil další 30-ti minutovou přednášku, do které přimíchal krom toho co již říkal také pojmy jako jsou: princip nebo musíme být jeden mančaft apod.
Na konci schůze proběhlo hlasování, které skončilo 28:2, já byl samozřejmě mezi těma dvěma a tak….

Duben 2016

Šmoulov 2 si nechává dělat za 60.000 Kč svůj vlastní vrt a zdroj vody.

-------- druhá část ve které se dozvíte kam až to celé zašlo bude k dispozici 7.9.2016 ------
 


Secman: český superhrdina díl 1. (Padající hvězda)

5. září 2017 v 19:30 | Vafi |  Secman
Je 22:00 hodin pryč… ,,Doufám, že zase nepíchnul" říkám si a zastrkávám telefon zpět do kapsy. Sedím na schodech univerzity zády ke dveřím a čekám. Za okamžik slyším skrze prosklené dveře známý otáčivý zvuk kol. Zvedám se a se slovy: "Tak kde to vázne?" Mu otevírám dveře. Můj bratr projíždí na vozíku kolem mě a přejíždí mi nohu. "Auu, co blbneš?" Jee promiň, ještě jsem si ten nový vozík úplně neosahal" odpovídá mi můj starší bratr s šibalským úsměvem ve tváři. "No jasně" zamumlám podrážděně i když je mi jasné, že to udělal schválně. "Soráč, trochu jsme se zdrželi, ale už mám hotovo, už sem nemusím... ČVUT je pro mě definitivně uzavřená kapitola. A vůbec kde táta parkuje?". "U knihovny" odpovídám stroze, zatím co mu pomáhám s vozíkem ze schodů. "To je dobrý povezu tě" nabízím se, když vidím, že se hodlá sám odstrkovat."Tak dík, už toho mám za dnešek plný kecky." Stoupám si za bratra a pomalu jej tlačím kolem jednotlivých pavilonů školy po chodníku směrem ke knihovně.

Mému o 7 let staršímu bratrovi je 24 let. Už na základce se projevily jeho geniální sklony a poté, co na střední sestrojil a naprogramoval naší matce hlasem ovládaný vlastní kávovar, bylo jasné jakým směrem se bude jeho život ubírat. Na ČVUT si v prváku vysloužil kvůli svému vozíku přezdívku Stephen Hawking, po pár měsících už mu tak ale neříkali jen kvůli vozíku. Odpromoval s červeným diplomem a zatímco já se na střední pral s rovnicemi a logaritmy, můj starší bratr spolupracoval na projektech pro nadnárodní korporace. Během studia bydlel v Praze na koleji a tak jsme se moc neviděli. Dnes měl být ve škole naposledy kvůli dokončení nějakého mimoškolního projektu.

"A co teď?" vyzvídám. "Teď? Teď se těším až budu doma a dám si pořádnej biftek!" "Já myslel co budeš dělat dál". Bratr si zadumaně přejel prsty po strništi a chvíli trvalo než odpověděl. "No, možností a nabídek je spousta, ale teď si chvíli odpočinu a pak uvidím, kterou cestou se dám, co ty? Prázdniny proflákáš jako vždycky, to je mi jasný, ale pak už ti chybí jen rok. Už víš co....

Náhle jsem ucítil jak bratr sedící na kolečkovém křesle přede mnou ztuhl s hlavou upřenou k obloze. Právě jsme se nacházeli u travnatého, lampami osvětleného paloučku před knihovnou. "Co je?" zeptal jsem se nechápavě a podíval se stejným směrem." Rychle jsem pochopil co mého bratra upoutalo. Zastavil jsem se. "To si ještě neviděl padat hvězdu?" zeptal jsem se pobaveně. Bratr neodpovídal. Zamžoural jsem znovu do oblohy a na okamžik mi přišlo, že se ta věc zvětšila, ale dřív než jsem se nad tím stačil zamyslet, můj bratr tiše a pomalu promluvil "Nejde o to, že padá, ale kam padá..." Jeho hlas byl ochraptělý, ale bylo v něm ještě něco co mě přimělo podívat se na něj. Stále upřeně pozoroval oblohu s ústy sevřenými do tenké linky. Když jsem se potřetí podíval nahoru, už jsem nepochyboval o tom co vidím. Původně malinké namodralé těleso, nyní bylo modro žluté a velké. Byla to nádhera a ani já jsem již nedokázal odtrhnout oči od noční oblohy a té zářící věci.

"Myslíš, že to spadne někde v Evropě?" zeptal jsem se po chvíli stále pozorujíc oblohu. Ta věc se neustále přibližovala a zvětšovala. "Nejen, že to spadne v Evropě, to totiž spadne někde poblíž." "Jak myslíš, že je to velké?" Zeptal jsem se, aniž bych přemýšlel nad tím co jsem právě slyšel. "Těžko říct, ale řekl bych že to nakonec bude maličké, vypadá to velké protože z toho šlehají plameny ale to namodralé světlo.... " "Možná je to od blesku" nadhodil jsem první věc, která mě napadla, i když jsem hned co jsem svou myšlenku vyslovil nahlas věděl, že je to hloupost, protože nebe bylo toho dne bez mráčku. "Možná..." pronesl s vážným hlasem bratr.
Oba jsme jako uhranutí sledovali jak se ta modro žlutá věc ve tvaru komety každou vteřinou zvětšuje rychleji a rychleji.


"Heeej co tam vy dva děláte?!" To nás oba vrátilo zpět na zem. Byl to náš otec, stál asi 50 metrů od nás u otevřených dveří svého auta osvětlený světlem blízké lampy. "Podívej !" zahulákal jsem na něho a ukázal prstem na oblohu a znovu jsem se zaměřil na nyní již rychle blížící se těleso. "Vypadněte odtamtud !" Ani jeden z nás nereagoval. Bylo to tak krásné. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Slyšel jsem jakoby odněkud z dálky volání "Heeej Bene, vypadněte pryč! Musíte pryč!" Ale nechápal jsem proč bych měl jít pryč, když je to tak krásné, nedávalo to smysl. Copak nevidí to co já? Náhle jsem ucítil jak sebou můj bratr škubl. Podíval jsem se na něho. "Bene musíme zmizet spadne to na nás, dělej musíme pryč". Podíval jsem se ještě jednou nahoru a teprve potom jsem pochopil. Polila mě hrůza, bylo to tak blízko. "Beneeee !" zakřičel na mě. Rozpohyboval jsem své ztuhlé nohy a udělal rychlé tři kroky. Pak jsem se vší silou, kterou jsem v sobě dokázal najít opřel do bratrova vozíku a odstrčil jej stranou. Vzápětí jsem ucítil prudkou a pronikavou bolest snad v každé částečce svého těla a dál už nebylo nic než tma....

-----------------------------------pokračování příště-------------------------------------

Hradní kancelář: Jak na voliče

4. září 2017 v 20:23 | Vafi |  Politická satira
Na jednom Hradě v jedné Ležácké republice vzdálené daleko, daleko odsud…

El-prezidento sedí ve své kanceláři a čte denní výtisk….

El-prezidento: Hani? Zavolejte mi Kozáčka, klusem!
Sekretářka: Jistě!

Za pár okamžiků se ozve zaklepání nadveře....

El-prezidento: Vstupte.
Kozáček: Chtěl jste mě vidět pane prezidente?
El-prezidento: Pojď dál Kozáčku a posaď se…. Jak dlouho tu u mě pracuješ jako tiskový mluvčí Kozáčku?
Kozáček: No… Už to jsou 3 roky pane prezidente….
El-prezidento: A jak dlouho ti ty vole říkám, že mi máš říkat EL- prezidento?
Kozáček: Už to jsou 3 roky pane prez… Tedy El-prezidento.
El-prezidento: No výborně… Takže vstaň a dej si za trest 10 dřepů…
Kozáček: Ale pane El- Prezidento, fyzické tresty nemám ve smlouvě.
El-prezidento: No tak to nebudeme brát jako trest Kozáčku… Máš tam napsáno, a i ty sám těm novinářům vykládáš, že si mými ústy a že zastupuješ a hájíš zájmy prezidenta republiky.

Kozáček: No to ano ale….
El-prezidento: No a já jsem si dal právě kachničku se šesti a dva bechery, takže potřebuju něco spálit rozumíš….No přece nebudou mít Ležáci tlustýho prezidenta! Takže mě koukej zastoupit a koukej hájit moje zájmy. No co koukáš dělej, než mi slehne….
Kozáček: Ale El-prezidento, vždyť Ležáci vypijí nejvíce piva na světě. A nyní již v praxi celosvětově užívané lékařské termíny jako jsou: Pivní mozol, Milan a další jsme také vymysleli u nás…Budete alespoň pro voliče vzorem.

El-prezidento: Jenže já Kozáčku pivo nepiju a nikdy jsem nepil a voliči to dobře vědí. Je to slabá limča a člověk toho musí vypít minimálně několik litrů, aby ho alespoň začli brnět prsty a pak jde šestkrát za večer na hajzl. Lepší je becherovka... dám si půl litr a na záchod jdu jenom jednou a ještě k tomu jen zvracet.

Kozáček: Ale pane El-prezidento, vždyť to referendum na přejmenování naší země na Ležáckou Republiku byl Váš nápad, vždyť jsme na tom postavili celou kampaň….

El-prezidento: No jasně Kozáčku, ale to nebylo proto, že bych miloval pivo, ale protože jsem se potřeboval dostat ke korytu. Tak mi Srabiš poradil, abychom se koukli na průzkumy, že prej on si ten program postavil podle toho co lidi nejvíc sere a co chtěj, bez ohledu na to jestli se to dá splnit…. No a oni mu to sežrali….Ale protože nám všechny dobrý témata vybral tak nám nechal akorát ,,romskou" otázku a pivo… Ale protože i cikán chlastá pivo, tak jsme si vybrali to pivo a získali tak hlasy i od cikána. Proto s nim taky nemluvím od tý doby, co chtěl ten debil to pivo zlevňovat. Jsem mu jasně říkal, že chlast a cigára jsou moje téma. Proč si ten imbecil asi myslí, že se s tim furt všude nechávám fotit.

Kozáček: A co Vám na to řekl?
El-prezidento: Že prej mi stejně nikdo nežere, že mám rád pivo… Ale já mu ukážu Kozáčku.
Políbila mě můza, mám totiž nápad….. My změníme slova národní hymny!

Kozáček: A není to už trochu moc pane El- prezidento?
El-prezidento: Ne! Stejně se nám akorát ve světe vysmívají do bezdomovců, když nemůžeme najít vlastní domov, bory tu žádný nemáme a jediný co tu hučí je Nedělka, že mu Srabiš krade voliče. Půjdeme na to stejně jako s tím referendem, dáme návrh do médií, lidi začnou dělat petice a ty prasata v parlamentu se budou muset začít otáčet, jestli si budou chtít udržet korýtko.... No a se Srabišem to máme ošéfovaný já na bráchu, brácha na mě, takže to půjde ještě snáz než minule.

Kozáček: A jak tedy ta slova budou vypadat pane El-prezidento?

El-prezidento: No ještě to samozřejmě můžeme trochu upravit nic méně bude to asi takhle:

Kde pivo mé,
kde pivo mé,
už leží na stole,
ne v žádné stodole,
v chmelnici to skvělé je,
pivařský ráj to tam je !
a to je ta nestřízlivá země,
země Ležácká, pivo mé!
země Ležácká, pivo mé!

El-prezidento: Takže si to napiš, a hlavně to nedávej do novin co vlastní Srabiš.
Kozáček: Dobře pane prezidente, to je všechno?
El-prezidento: Ano to je všechno
Kozáček odchází….
El-prezidento: Jo a Kozáčku?
Kozáček: Ano?
El-prezidento: Dej si za dveřmi 10 dřepů, dneska mám chuť si pořádně máknout!

Kozáček: Rozumím….

Kam dál