Vítejte na pisálkoveckém blogu.

Stěžejní část blogu je věnována psanému seriálu o českém superhrdinovi Secmenovi.
Při čekání na další díl si můžete přečíst i další texty z pisálkovecké dílny.

Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu (komentář).






Další díl Secmena vyjde 12.9.2017


Secman: český superhrdina díl 1. (Padající hvězda)

5. září 2017 v 19:30 | Vafi |  Secman
Je 22:00 hodin pryč… ,,Doufám, že zase nepíchnul" říkám si a zastrkávám telefon zpět do kapsy. Sedím na schodech univerzity zády ke dveřím a čekám. Za okamžik slyším skrze prosklené dveře známý otáčivý zvuk kol. Zvedám se a se slovy: "Tak kde to vázne?" Mu otevírám dveře. Můj bratr projíždí na vozíku kolem mě a přejíždí mi nohu. "Auu, co blbneš?" Jee promiň, ještě jsem si ten nový vozík úplně neosahal" odpovídá mi můj starší bratr s šibalským úsměvem ve tváři. "No jasně" zamumlám podrážděně i když je mi jasné, že to udělal schválně. "Soráč, trochu jsme se zdrželi, ale už mám hotovo, už sem nemusím... ČVUT je pro mě definitivně uzavřená kapitola. A vůbec kde táta parkuje?". "U knihovny" odpovídám stroze, zatím co mu pomáhám s vozíkem ze schodů. "To je dobrý povezu tě" nabízím se, když vidím, že se hodlá sám odstrkovat."Tak dík, už toho mám za dnešek plný kecky." Stoupám si za bratra a pomalu jej tlačím kolem jednotlivých pavilonů školy po chodníku směrem ke knihovně.

Mému o 7 let staršímu bratrovi je 24 let. Už na základce se projevily jeho geniální sklony a poté, co na střední sestrojil a naprogramoval naší matce hlasem ovládaný vlastní kávovar, bylo jasné jakým směrem se bude jeho život ubírat. Na ČVUT si v prváku vysloužil kvůli svému vozíku přezdívku Stephen Hawking, po pár měsících už mu tak ale neříkali jen kvůli vozíku. Odpromoval s červeným diplomem a zatímco já se na střední pral s rovnicemi a logaritmy, můj starší bratr spolupracoval na projektech pro nadnárodní korporace. Během studia bydlel v Praze na koleji a tak jsme se moc neviděli. Dnes měl být ve škole naposledy kvůli dokončení nějakého mimoškolního projektu.

"A co teď?" vyzvídám. "Teď? Teď se těším až budu doma a dám si pořádnej biftek!" "Já myslel co budeš dělat dál". Bratr si zadumaně přejel prsty po strništi a chvíli trvalo než odpověděl. "No, možností a nabídek je spousta, ale teď si chvíli odpočinu a pak uvidím, kterou cestou se dám, co ty? Prázdniny proflákáš jako vždycky, to je mi jasný, ale pak už ti chybí jen rok. Už víš co....

Náhle jsem ucítil jak bratr sedící na kolečkovém křesle přede mnou ztuhl s hlavou upřenou k obloze. Právě jsme se nacházeli u travnatého, lampami osvětleného paloučku před knihovnou. "Co je?" zeptal jsem se nechápavě a podíval se stejným směrem." Rychle jsem pochopil co mého bratra upoutalo. Zastavil jsem se. "To si ještě neviděl padat hvězdu?" zeptal jsem se pobaveně. Bratr neodpovídal. Zamžoural jsem znovu do oblohy a na okamžik mi přišlo, že se ta věc zvětšila, ale dřív než jsem se nad tím stačil zamyslet, můj bratr tiše a pomalu promluvil "Nejde o to, že padá, ale kam padá..." Jeho hlas byl ochraptělý, ale bylo v něm ještě něco co mě přimělo podívat se na něj. Stále upřeně pozoroval oblohu s ústy sevřenými do tenké linky. Když jsem se potřetí podíval nahoru, už jsem nepochyboval o tom co vidím. Původně malinké namodralé těleso, nyní bylo modro žluté a velké. Byla to nádhera a ani já jsem již nedokázal odtrhnout oči od noční oblohy a té zářící věci.

"Myslíš, že to spadne někde v Evropě?" zeptal jsem se po chvíli stále pozorujíc oblohu. Ta věc se neustále přibližovala a zvětšovala. "Nejen, že to spadne v Evropě, to totiž spadne někde poblíž." "Jak myslíš, že je to velké?" Zeptal jsem se, aniž bych přemýšlel nad tím co jsem právě slyšel. "Těžko říct, ale řekl bych že to nakonec bude maličké, vypadá to velké protože z toho šlehají plameny ale to namodralé světlo.... " "Možná je to od blesku" nadhodil jsem první věc, která mě napadla, i když jsem hned co jsem svou myšlenku vyslovil nahlas věděl, že je to hloupost, protože nebe bylo toho dne bez mráčku. "Možná..." pronesl s vážným hlasem bratr.
Oba jsme jako uhranutí sledovali jak se ta modro žlutá věc ve tvaru komety každou vteřinou zvětšuje rychleji a rychleji.


"Heeej co tam vy dva děláte?!" To nás oba vrátilo zpět na zem. Byl to náš otec, stál asi 50 metrů od nás u otevřených dveří svého auta osvětlený světlem blízké lampy. "Podívej !" zahulákal jsem na něho a ukázal prstem na oblohu a znovu jsem se zaměřil na nyní již rychle blížící se těleso. "Vypadněte odtamtud !" Ani jeden z nás nereagoval. Bylo to tak krásné. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Slyšel jsem jakoby odněkud z dálky volání "Heeej Bene, vypadněte pryč! Musíte pryč!" Ale nechápal jsem proč bych měl jít pryč, když je to tak krásné, nedávalo to smysl. Copak nevidí to co já? Náhle jsem ucítil jak sebou můj bratr škubl. Podíval jsem se na něho. "Bene musíme zmizet spadne to na nás, dělej musíme pryč". Podíval jsem se ještě jednou nahoru a teprve potom jsem pochopil. Polila mě hrůza, bylo to tak blízko. "Beneeee !" zakřičel na mě. Rozpohyboval jsem své ztuhlé nohy a udělal rychlé tři kroky. Pak jsem se vší silou, kterou jsem v sobě dokázal najít opřel do bratrova vozíku a odstrčil jej stranou. Vzápětí jsem ucítil prudkou a pronikavou bolest snad v každé částečce svého těla a dál už nebylo nic než tma....

-----------------------------------pokračování příště-------------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenda Jenda | 5. září 2017 v 21:12 | Reagovat

Úvodní díl mě zaujal a jsem zvědavý na další...

2 cizinka cizinka | 8. září 2017 v 12:52 | Reagovat

fakt dost dobrý dost jsem se nasmála. Takhle nějak by měl blog vypadat. Psát s nadhledem a vtipně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama