Vítejte na pisálkoveckém blogu.

Stěžejní část blogu je věnována psanému seriálu o českém superhrdinovi Secmenovi.
Při čekání na další díl si můžete přečíst i další texty z pisálkovecké dílny.

Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu (komentář).






Další díl Secmena vyjde 12.9.2017


Secman: český superhrdina díl 2. (Procitnutí)

12. září 2017 v 19:13 | Vafi |  Secman
Všude byla stále tma. Jediné co se změnilo byla pronikavá bolest v hlavě. Pomalu jsem rozlepil oční víčka a zahlédl ostrý paprsek světla. Následovala další vlna bolestivé agonie, která mě přiměla oči opět pevně semknout. Zavrtěl jsem se a pochopil, že ležím na něčem měkkém.
"Pohnul se, Dane on se pohnul"
Byl to povědomý ženský hlas. A to jméno. Dan? To je přece….
"Bene! Slyšíš nás? Jsi tu s námi?" Znělo to naléhavě a prosebně. Skousl jsem si spodní ret a i přes neutuchající bolest jsem zamžoural do řezavého světla. Bolest v hlavě nepřestávala, ale dalo se to vydržet.
"Bene slyšíš? Je to v pořádku. Jsi v nemocnici!"
"Na to nemusím bejt Einstein, abych poznal nemocnici" Odvětil jsem pomalu.
"Je to dobrý, ani taková šlupka mu ty jeho blbý kecy z hlavy nevytloukla." Řekl můj otec a posadil se na židli po mé pravici. Vedle něj seděla má uzardělá matka a u nohou postele seděl na vozíku můj starší bratr, který měl na obličeji několik náplastí.
"Co se ti to stalo s ksichtem?" Zeptal jsem se ho s pokusem o úsměv.
Bratr se na mě podíval se zvláštním výrazem, ale pak se krátce usmál.
"Tom je v pořádku" začla máma. "Má jen pár oděrek a naraženou ruku, ale bude to v pořádku, muse….."
Přestal jsem vnímat. Co se to děje? Několikrát jsem zamrkal, ale nepomohlo to.
"Sanitka přijela až za 10 minut, taky tam přijeli…."
Dělo se to pořád. Bylo to jako bych.... Jako bych znal každé slovo, které moje matka pronese, o chviličku dříve než jej uslyším a než se její rty pohnuly. Hlava mě z toho rozbolela ještě víc a já znovu zavřel oči. Někde v dálce jsem zaslechl: "Bene? Co je? Dane jdi pro sestru!" ale to už jsem opět nevěděl nic.

Když jsem přišel znovu k sobě, bolest v hlavě byla menší než jsem si pamatoval a tak jsem s hlubokým nádechem otevřel oči. V místnosti byla tma. Skrze žaluzie prosvítaly pouze tenké paprsky venkovní lampy. Pokusil jsem se opřít o lokty a posadit se. Náhle se ze tmy zjevila něčí ruka. Věděl jsem že se to stane, ale přesto jsem se lekl a ucítil bolest ve svalech po celém těle. Ruka sáhla za mou hlavu pro polštář a to už tam byla i druhá ruka, která mi pomáhala se posadit. Také tohle jsem věděl, protože jsem to před malinkou chviličkou viděl někde na pozadí mé mysli, jako koneckonců všechno. Věděl jsem že mě za vteřinu možná dvě zapulzuje v hlavě nebo že se člověk, který mi pomáhal posadit se zhluboka nadechne.
"Kdo je to?" zeptal jsem se ospale.
"Já" řekl Tom a prostrčil si vozík blíže k mé posteli, takže jej nyní osvětlovalo slabé žlutavé světlo.
"Jak se cítíš? Máma málem dostala hysterický záchvat když jsi znovu omdlel, byl jsi mimo 3 dny. Bolí tě hlava?"
"Strašně, ale...."
"Ale?"
Zavrtěl jsem se na posteli a snažil se soustředit. Musím to nějak vytěsnit. Pohled na mé soustředěním svraštěné obočí očividně pobavilo, protože se smíchem podotknul: "Jestli potřebuješ na záchod je támhle."
"Moc vtipný"
"Tak povídej, co se děje?
"Já... vidím... věci."
"No to je asi dobře ne?"
Podíval jsem se na svého bratra v jeho očích již po pobavení nebylo ani stopy. Zhluboka jsem se nadechl.
"Jenže já je vidím... slyším je... dokonce je i cítím.... ještě dřív než se stanou."
"Nechápu..."
Zavrtěl jsem se na posteli, zhluboka se nadechl a začal znovu: "Znáš ten pocit, když třeba z ničeho nic někdo něco řekne nebo se něco stane a ty si potom říkáš: "to už jsem někde viděl". "Jako bys to prožil znovu?"
Bratr chvíli zaváhal, ale pak přikývl.
"Tohle je podobné, ale mám to pořád... Dokonce i teď jsem o vteřinku dříve věděl že přikývneš, ještě než jsi přikývl." Můj hlas zněl chraplavě.
Můj bratr na mě mlčky hleděl s neurčitým pohledem. Několikrát se mu pootevřela ústa, ale pak se zase němě zavřela. Vždy, když se znovu zavřela zalila mě vlna úlevy. Bál jsem se totiž co by z nich mohlo zaznít. Smích, nepochopení, zavolání doktora. Ačkoliv máme s bratrem smysl pro humor, nyní jsem nepotřeboval poslouchat sarkastické poznámky nebo snahu mého bratra celou tu věc zlehčit. Potřeboval jsem.... Ani vlastně nevím, co od něj potřebuju, pomyslel jsem si.
Pak se ale v očích mého bratra něco změnilo. Ten pohled jsem znal. Tvářil se tak vždy když na něco kápnul. Otevřel ústa a řekl: "Dobře".
Náhle rychle a bez varování zvedl pravou ruku ve snaze uhodit mě do tváře. Jenže já věděl, že to udělá ještě před tím než rukou vůbec pohnul. Před vteřinkou možná dvěma jsem totiž viděl a cítil jak mě hřbet bratrovo ruky štípá do obličeje. Moje pravá ruka tedy zastavila tu jeho takřka ihned poté co se vůbec pohnula.
"Co to do prdele...." začal jsem svíraje stále bratrovu ruku.
"Co já do prdele? Co ty do prdele? To si jako nějakej podělanej rytíř jedi nebo co?"
"Uklidni se! Ticho! Nebo přijde sestra!"
Můj bratr, ale hlasitě pokračoval: "Ty vole já myslel, že si ze mě děláš prdel ale tohle....
"Já vím! Já vím! Já vím! Tak co myslíš? Čím to může být? Je to prostě protože to byla taková řacha do hlavy nebo proč se mi to děje? Mám to říct doktorovi? Nebo co mám dělat? Všichni si budou myslet že jsem magor!"

Můj bratr působil roztěkaně, ale já potřeboval aby se uklidnil. Potřeboval jsem jeho znalosti a zdraví rozum. "Tome můžeš se soustředit? Tak můžeš mi pomoct?"
Podíval se na mě, zhluboka se nadechl a přikývl, pak upřel pohled někam ke stropu.
"Dobře takže kde začít. Tak za prvé to že to není normální je jasné nám oběma. Normální by byla možná ztráta paměti, ale o tomhle jsem nikdy neslyšel. Zda-li to má spojitost s tou ranou do hlavy nevím, každopádně vše ukáže čas, tohle" a ukázal mi na čelo.... "vidění nebo jak tomu budeme říkat může být vážně pouze chvilková záležitost. Nejspíš to odezní samo a pokud ne tak...."
"Tak co?"
"Tak ti to nejspíš zůstane....
"Cože? A co doktor?" Vyhrkl jsem.
"Ne! Doktor s tím nic nenadělá, akorát by do tebe nacpal další léky a navíc by se mi vážně hodilo, aby se kolem toho celého nedělal žádný velký poprask. Už takhle se nás, tedy mě a taťky vyptávali novináři a lidí z vlády.
"No tak promiň, že musíš odpovídat na otázky novinářům, zatímco já tady ležím s rozbitou palicí od ….Co to vlastně bylo? Asteroid?" zeptal jsem se podrážděně.

Bratr se opět zhluboka nadechl. "Meteorit! Asteroid to je, když je ve vesmíru, už jsem ti to vysvětloval několikrát."
"To je fuk, takže prostě nějakej vesmírnej šutr..."
No šutrem bych to úplně nenazval, ale právě o to jde. Potřebuji, aby se o to veřejnost přestala zajímat. Rodiče mediím řekli, že žádné rozhovory poskytovat nebudeme. Navíc proběhl ve Francii další teroristický útok, tak to vypadá, že je to snad pustí a s trochou štěstí se ta zpráva někde ztratí.
"Proč? Proč potřebuješ aby se to zametlo?" zeptal jsem se nechápavě.
Za dveřmi jsem zaslechl hlasy, které zesilovaly, tím jak se postupně přibližovaly.
Bratr je musel slyšet také protože se na křesle otočil, a pak se rychle vrátil pohledem zpátky ke mně.
"Vše ti vysvětlím až budeš doma! Nikomu o ničem nic neříkej a snaž se, ať tě co nejrychleji pustí domů. Ta hlava bude lepší uvidíš"

To už se otevíraly dveře a do pokoje vešla sestra. Můj bratr se otočil i s kolečkovým křeslem a začal se odrážet směrem ke dveřím, nechaje mě tam ležet s nechápavým výrazem plným otázek s upovídanou sestřičkou.

"Ale dobrý den pane Bemere. Konečně jste vzhůru....

-------Další díl snad brzy--------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama